SIMONA KADLECOVÁ - sen: pobyt na zaoceánské lodi - KUŘIM

Jmenuji se Simona Kadlecová, bydlím v Kuřimi a je mi 39 let.  Narodila jsem se jako běžné zdravé dítě. Tento stav mi vydržel až do mých 6ti let, kdy si moji rodiče povšimli špatné chůze. Jako příčina se ukázaly zkrácené achillovy šlachy. Po lékařském zákroku, který měl tuto chybu napravit, se můj celkový zdravotní stav zhoršil. Zatížení mého organismu narkózou vyvolalo onemocnění genetického původu. Toto onemocnění se nazývá svalová dystrofie, tj. onemocnění, při kterém postupně ubývá svalová hmota a pomalu člověka upoutává na invalidní vozík tím,  že postupně oslabuje svalovou sílu v celém těle. Toto postižení ovlivňuje nohy, ruce i dýchání a člověk se stává plně závislou osobou na své rodině a okolí. Život s postižením není snadný, ale za nějakou dobu vám dojde, že změnit se to nedá a že musíte žít dál.

Proto jsem čekala na to, co přijde dál a přišlo :)

Byl to  můj budoucí manžel. Tento rytíř bez koně, mě začal nosit v náruči po schodech a vyráželi jsme ven a já poznala i jiný život, než zavřená doma. V Brně jsem se mezi lidmi s podobným postižením naučila hrát bocciu. Postupným trénováním, mě tento paralympijský sport připomínající petanque zaujal natolik, že jsem začala reprezentovat Českou republiku na mezinárodních závodech. S pomocí přátel se mi podařilo rozvíjet moji celoživotní lásku ke zvířatům a k naší rodině se připojila asistenční fenka jménem Flexi, která mi přes deset let pomáhala zvedat to, co mi upadlo a doprovázela mě jako věrný přítel a pomocník. Flexinka uměla nejen rozsvítit či zhasnout světlo, ale i vytáhnout prádlo z pračky, sundat rukavice nebo otevřít dveře a doprovázela mě s manželem i na závodech.

Jedno z významných rozhodnutí mého života přišlo v den, kdy mi byla nabídnuta možnost se připravovat  na světový pohár a paralympiádu, s respektem jsem odmítla, snažili jsme se o miminko a pochopila jsem, že matkou mohu být jen jednou a zdravotní stav by těhotenství později nemusel dovolit,  zanedlouho jsme se dočkali naší dcerky Marušky, která dává mému životu nový smysl. 

Dnes se pohybuji celodenně na elektrickém invalidním vozíku a snažím se zvládat co jde. Žiju se svým mužem a pětiletou dcerkou v jednopokojovém bezbariérovém bytečku, který je plně vybaven a upraven pro moji svobodu a pohyb. Maruška je dvakrát upovídanější než její tatínek, takže je u nás stále živo. Manžel odešel z práce, protože jsem závislá na jeho pomoci 24hodin denně, on i dcerka Maruška jsou mi velikou oporou a jsem moc vděčná, za všechnu tu péči a lásku, co od rodiny a přátel mám. Trávíme společně hodně času a moc si vážím každé chvilky, kterou se svou rodinou můžu být. 

Mým přáním je cestovat, aniž bych trápila svou rodinu a sebe nepřístupnou dovolenou, kde se bude se mnou manžel dřít a místo aby si po 17letech co jsme spolu odpočinul, tak by to bylo spíš opakem. Manžel by rád jel kamkoli do plně bezbarierového hotelu. Dcera Maruška se chce podívat k moři a já budu šťastná když budu moci koukat, jak moje dcerka vidí poprvé moře, to je pro mě největším přáním. Proto jsme se nechali inspirovat v dokumentárním filmu zaoceánskou lodí. Plně bezbarierový plovoucí hotel, který nás doveze na více míst, je splněným snem nás všech.  Kamarádka Lenka, mě přihlásila do této krásné akce a moc si toho vážím a děkuji, děkuji také všem lidem z tohoto projektu a všem co dělají věci pro druhé bez nároku na honorář a s láskou. S pozdravem a přáním krásného dne Simona Kadlecová.