Anton Bogáň

Jeho snem je pobyt v lázních Lednice.

Příběh:

Jmenuji se Antonín Bogáň a narodil jsem se před 55 lety na Slovensku. Celé své dětství, pubertu, dospívání jsem strávil v malé vesnici Dlhá nad Kysucou, kde jsme s rodiči a mými dvěma mladšími sestrami žili v rodinném domě se zahradou. Vyučil jsem se zedníkem, což jsem vykonával celý svůj aktivní život.

Po vyučení jsem narukoval do Čech na vojnu. Našel jsem si ženu a po vojně se s ní oženil, měl děti a nakonec se rozvedl. Vedl jsem takový normální, průměrný život - práce, občas zábava, posezení s přáteli u piva, plesy, rybaření. Pak se ale stal zlom v mém životě.

Psalo se datum 14. 3. 2016 , v tento den se stalo něco, co mi můj dosavadní život zcela změnilo. Ráno jsme s kolegou dorazili do práce, na rozestavěnou stavbu, uvařili si kávu a já zkolaboval. Zastavilo se mi srdce.

Kolega neváhal a hned začal s resuscitací, zavolal záchranku. Nebýt jeho, tak by tento příběh - příběh mého nového života, měl jiné, mnohem kratší pokračování. Po příjezdu záchranky, pokračoval v resuscitaci záchranář. Když se jim podařilo mě přivést zpět, nastal problém s vynesením mé maličkosti z rozestavěného domu do sanitky, ale povedlo se. Bohužel to nebyla jediná zástava srdce. Následně k ní došlo v sanitce při převozu do nemocnice a pak i v nemocnici. Sanitka mě přivezla na ARO Pardubické nemocnice, kde jsem byl do května 2016. V prvních měsících u mě probíhaly velmi časté arytmie srdce.

Během prvního měsíce hospitalizace jsem dostal 120 elektrických výbojů. Měl jsem polámaná žebra a hrudní koš od masírování srdce. Udělali mi tracheostomii, dýchal za mě ventilátor, jelikož srdce nezvládalo ani to, abych sám dýchal. Moje dcera za mnou dojížděla vlakem vždy ve středu, pátek, sobotu a neděli. Sedávala u mě, povídala mi, četla mi, radila se se mnou, masírovala, často plakala, já to neviděl, byl jsem v umělém spánku, ale věděl jsem, že je tam se mnou. Jak to říkaly sestřičky na všech odděleních, co bych byl, kdyby za mnou ona nechodila a nevěnovala mi tolik svého času, už bych tu nebyl, zabalil bych to. Ale nemohl jsem ji tu nechat. 

Snažila se mě z toho všeho dostat všemožnými cestami, co všechno zařídila, vyvolala, vychodila, nedala se nikde odbýt a bojovala. Bojovala za mě a já ji za to moc děkuji a jsem ji vděčný za svůj život. Z Pardubického anesteticko resususcitačního oddělení mě převezli do Chrudimské nemocnice, kde jsem si prošel odděleními JIP, DIP, interna a DIOP. Dcera se od samého začátku snažila dostat mě do nemocnice v Brně, aby u mě mohla být častěji. 

V Chrudimské nemocnici jsem byl od května 2016 do října 2016. Pak se dceři povedlo zařídit převoz do Brna do Surgal Clinic, kde jsem zůstal do června 2017. Následně jsem pak šel ještě na dva měsíce do DRO v Novém Lískovci. No a pak jsem šel k dceři. Když jsem pohýbal v nemocnici v Brně, dcera za mnou chodila opravdu každý den. Vzala si kvůli mně úvěr a hypotéku, aby pro nás dva mohla koupit vyhovující bydlení. Přes dva roky již spolu žijeme v Adamově.

Následkem resuscitací došlo k poškození mozku, mám omezené pohybové a komunikační schopnosti, jsem na invalidním vozíku a zcela odkázán na pomoc druhých, ale nestěžuji si.

Takových výletů, co jsme společně s dcerou podnikli, abychom jinak neabsolvovali. Nebyl jsem na to jezdit po zámcích, chodit na vycházky, různé slavnosti, výstavy. Jezdíme vlakem nebo autobusem, což bych dřív kategoricky odmítal - buď pojedu autem nebo nikam, ale teď je to jiný a je to fajn. Jsem moc rád, když někam vyrazíme, dcera se mi snaží vymýšlet neustále nějaký program, nenudíme se, ale musím i odpočívat.

Vzpomínám, že náš úplně první výlet po propuštění z nemocnice a adaptaci v novém prostředí, jsme jeli vlakem do Brna do cukrárny. Za poslední roky jsem spolu navštívili Moravský Kras - jeli lanovkou na Macochu, pluli parníkem po Brněnské přehradě - to se mi moc líbilo, takže nezůstalo jen u jedné plavby, byli v ZOO Lešná, na několika zámcích. Už jsme i třikrát absolvovali několikatýdenní pobyty s organizací Domov pro mne - byli tam lidé s různými postiženími a bylo to super. Ve Voroněži jsme byli dvakrát na plese známého Paracentra. Letos jsme byli i na rybářských závodech, ale nechytli jsme ani malou "čudlu", ale nebyli jsme jediní.

V červenci jsme byli jako samoplátci na 2 týdny v Lednici, dcera mi tam zajistila lázeňské procedury, měl jsem každý den tři. Sama sobě si nic nedopřála, alespoň jsem ji donutil, aby absolvovala jednu masáž. Praktická lékařka sepsala návrh na RÚ, ale bohužel z kapacitních důvodů mě nemohou přijmout k pobytu. Proto bych si velice vážil toho, kdybych pro sebe a dceru získal prostředky na rehabilitační pobyt. Chci se sebou ještě něco udělat. Chci dokázat sobě a hlavně dceři, že se dokážu ještě posunout dál.

Slibuji vám, že pokud mi pomůžete zafinancovat rehabilitační pobyt, budu se snažil jako pilná včelka, budu cvičit a vyrazím z toho maximum. Věřím, že ještě světu dokážu, že jsem CHLAP. 

#plnimesny