Davídek

si přeje dětské hřiště

Jmenuju se Davídek, mám 23 měsíců a bydlím se svou maminkou Svatavou a tátou Davidem ve Vyškově v pronajatém bytě. Maminka pracovala jako zdravotní sestra, teď pracovat nemůže, protože je doma se mnou. Onemocněl jsem totiž... Tatínek pracuje jako řidič - záchranář u Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje.
Ale začněme pěkně od začátku. Narodil jsem se 29. ledna 2017 v porodnici v Brně - Bohunicích, měl jsem poporodní žloutenku, ale to není nic, kvůli čemu bych panikařil. Po propuštění domů už bylo všechno v pořádku, tedy až do doby, než maminka musela podstoupit pro bolesti břicha prohlídku u svého gynekologa. Ten zjistil, že jí v těle zůstal kus placenty, a tak musela jít k hospitalizaci na gynekologii v Prostějově.
Krátce na to, byl mi asi měsíc, jsem přišel na řadu já. Nespal jsem, nepil jsem, měl jsem horečky a neustále jsem brečel, a tak mě rodiče vzali k lékařce. Ta mě hned odeslala do nemocnice ve Vyškově na dětské oddělení, kde mi udělali odběry. Hospitalizovali mě pak na oddělení dětské interní JIP kvůli silné infekci, mamince zakázali mě kojit a musela také na odběry, ty byly naštěstí v pořádku. Než mamince zase dovolili, aby mě mohla kojit, přišla o mléko, a tak jsem musel spoléhat jen na sunar. No co už.

Nakonec po různých vyšetřeních zjistili, že mám nedomykavost srdeční chlopně a těžkou sepsi. Po nekonečně dlouhé hospitalizaci jsem byl propuštěn domů s tím, že budu ambulantně sledovaný až do pěti let, právě kvůli té nedomykavosti. Doma pak bylo nějakou dobu všechno v pořádku, až na to, že jsem málo spal a každou chvilku jsem byl vzhůru. U své lékařky jsem prodělal povinné očkování a dozvěděl jsem se, že mám náznaky hyperaktivního dítěte. Pro rodiče to nebyla moc dobrá zpráva, já jsem se ale cítil skvěle...
Byl jsem veselý, spokojený a hravý, miloval jsem svoje rodiče a celý svět. Život mě bavil, rád jsem jezdil autem na výlety a běhal po venku, nejlépe mezi ostatními dětmi. Začal jsem chodit i do plavání, kde se mi náramně líbilo. A nesmím zapomenout na naše dva pejsky, moje věrné kamarády.
Když mi bylo 18 měsíců, byl jsem na preventivní prohlídce. Rodiče se zmínili paní doktorce, že se jim zdá, že mám velké bříško. Doktorka mě prohlédla a usoudila, že mám zvětšená játra. Poslala mě na ECHO, táta to domluvil v brněnské Dětské nemocnici, a tak jsme druhý den vyrazili. Při vyšetření zjistili, že mám nádor na ledvině, poslali nás tedy rovnou na ambulanci onkologie, kde mě okamžitě hospitalizovali i s maminkou.

Rodiče z toho byli na dně, zakázali jim chodit mezi lidi a měli před sebou smutné vyhlídky. Čekali mě totiž odběry, kapačky a několik CT vyšetření v celkové anestezii. Potvrdilo se bohužel, že se jedná o veliký nádor na ledvině. Pak jsem podstoupil operaci, při které mi implantovali pod kůži port, aby mi přes něj dělali odběry a podávali léky. Po několika dnech mě pustili domů s tím, že dostanu čtyři dávky chemoterapie, aby se nádor zmenšil. Po CT kontrole bych podstoupil operaci a přišel o celou ledvinu. Po chemoterapii jsem podle plánu podstoupil CT, které ukázalo, že se nádor zmenšil a dostal jsem termín operace. Pak jsem mohl jít na chvíli domů, uf. Netušil jsem, že ne nadlouho.

Doma jsem v průběhu týdne ztratil chuť k jídlu a dostal jsem velice vysoké teploty, tak mě rodiče opět vezli do nemocnice. Tentokrát jsem skončil s maminkou na oddělení onkologické JIP, kde mi napíchali infuze, napojili mě na přístroje a vzali odběry. Výsledky nebyly dobré, a tak jsem měl na své malém tělíčku napojených asi 8 přístrojů s léky, navíc jsem dostal i krev. To už jsem z toho byl fakt dost vyčerpaný. Po týdnu mě pustili domů s tím, že mám neutropenii, což je velké oslabení imunity, takže musím nosit roušku na ústech, mohu jíst jen jídla, která povoluje jídelníček pro neutropenii, a nemůžu nikam ven mezi lidi. A to už bylo pro mě i mé rodiče velké sousto, když nemáme domek se zahrádkou...

A tak přišel den, kdy jsme s mámou jeli do nemocnice kvůli operaci. Ráno mě odvezli na sál a máma s tátou čekali, jak to dopadne. Po operaci mě odvezli na oddělení chirurgické JIP, kam za mnou přišli rodiče. Maminka tu však se mnou být nemohla, a tak za mnou rodiče každý den jezdili alespoň na návštěvu. Po třech dnech mě přesunuli na klasické oddělení, tam už jsme mohli být spolu s maminkou a táta za námi každý den jezdil. Po propuštění do domácí péče jsem absolvoval ještě CT vyšetření a kontrolu na onkologické ambulanci, kde mi lékařka stanovila plán chemoterapie. Dostal jsem dalších 28 předepsaných dávek s tím, že mám jednou týdně ambulantně přijet, a tak jezdíme každý týden na odběry a na chemoterapii.

Doufám, že to všechno zvládnu, i když vůbec nevím, co mě tak malého dál ještě čeká. Nevěřili byste, co všechno se dá za necelé 2 roky života stihnout... 

Držte mi pěsti.